>>> Jan Rybář se narodil 22. 4. 1981 v Praze. Na Základní umělecké škole v Praze ve Voršilské ulici vystudoval obor klavír u pí. Prof. Zdeny Janžurové a na Gymnáziu Jana Nerudy pokračoval v jeho studiu u prof. Milana Langera (1995-1999). Zde rovněž započal studium skladby u prof. Vladimíra Tichého, který ho seznámil s novými technikami v hudbě 20. století. Ve studiu skladby  pokračoval na pražské HAMU u prof. Milana Slavického (1999-2005), který ho vedl spíše k modálnějšímu způsobu myšlení. V letech 2007-2012 studoval v doktorském studijním programu na pražské HAMU pod vedením prof. Marka Kopelenta. Jeho závěrečnou prací byla třetí symfonie s podtitulem Sinfonia estatica e malinconica a v písemné části práce se věnoval počátkům Nové hudby v Praze na přelomu 50. a 60. let.


      >>>Jan Rybář se rovněž věnuje dirigování a hře na klavír. Mezi lety 2002-2013 byl členem (zakládajícím) skladatelského sdružení Konvergence, se kterým více než 10 let spoluorganizoval každoroční koncertní cyklus. Angažoval se zde nejen jako klavírista, dirigent a skladatel, ale rovněž i organizátor. Během této doby nahrál celou řadu nahrávek pro Český rozhlas, na nichž účinkuje jako klavírista i dirigent. Od roku 2013 spolupracuje jako sbormistr s ženským sborem Bubureza, který působí při Gymnáziu a hudební škole hl. m. Prahy. S Buburezou provedl celou řadu svých kompozic napsaných přímo pro tento sbor. Mezi nejvýznamnější díla patří celovečerní hudba k němým filmům Upír Nosferatu (2015) a Varhaník u sv. Víta (2017), která je zkomponována pro ženský sbor a komorní orchestr. V roce 2016 Rybář zakládá šestičlenný vokální sextet Ensemble Coccinelle (zpívají v něm členky sboru Bubureza), který se věnuje interpretaci renesanční a současné hudby. Kromě premiér Jana Rybáře nastudoval i díla Jaroslava Rybáře a Miroslava Pudláka, které byly napsány na objednávku ansámblu.

      >>> Od podzimu 2016 Rybář produkuje vlastní koncertní řadu s názvem Hudba v souvislostech. Ta si klade za cíl spojovat různé druhy umění (např. výtvarné umění, literaturu, film či divadlo) a vytvářet koncerty, kde se mohou protínat žánry, které mají společná východiska, ale příliš často se nepotkávají, jelikož si žijí "tak trochu vlastním životem". Účelem cyklu však není jen propojovat různé druhy umění. Hudba v souvislostech hledá i souvislosti v hudbě samé, snaží se dramaturgicky objevovat prvky či ideové kontexty, které spojují různé kompozice. Na koncertech vystupuje často právě sbor Bubureza či Ensemble Coccinelle, ale častými hosty jsou soubor Prague Modern a významní sólisté věnující se současné hudbě. Jan Rybář je rovněž aktivním členem tradičního spolku Umělecká beseda, kde se angažuje jako skladatel a dirigent, ale také jako pomocník při produkci koncertů.


      >>>Hudební jazyk Jana Rybáře výrazně ovlivnila velká skladatelská jména druhé poloviny 20. století (György Ligeti, Witold Lutoslawski, Luciano Berio, Olivier Messiaen, Krzystof Penderecki, Steve Reich, atd.). Lákala ho práce s aleatorikou (uvolnění metrické pulsace, částečná improvizace), ale oproti tomu i pulsace pravidelná, jejíž struktura může vzdáleně připomínat inspiraci v minimalismu. Od počátku však Rybář dbal na výraznou práci s harmonií či modalitou, v čemž mu byly velkými vzory právě Lutoslawski či Messiaen. Velmi záhy začal experimentovat i se čtvrttóny, které staví převážně do kontrapozice s harmonicky přehledným okolím či užívá přirozeně „nečistých“ tónů alikvótní řady. V současné době Rybáře nejvíce zajímá Novou hudbou poněkud zanedbávaná metrorytmická pulsace. Témbrová složka a osobitá harmonie však zůstávají v jeho tvorbě neustále přítomny. V posledních dílech (částečně pod vlivem úzké spolupráce s pěveckými tělesy), se Rybář snaží nahlížet nově na jisté prvky, které Nová hudba opustila (např. tradiční souzvuky) a ukazovat je v jiných souvislostech. Často vzniká hudební syntéza dříve slyšeného, avšak zařazeného do neznámých konfrontací.


       >>>Jan Rybář se věnuje jak kompozicím komorním, tak velkým vokálním a orchestrálním dílům. Během působení ve sdružení Konvergence (2002-2013) převládala komorní díla, což vycházelo z úzké spolupráce s ansámblem Konvergence, který, ač neměl pevně stanovený výběr nástrojů, hrál nejčastěji v malém, komorním obsazení. Z tohoto období jsou nevýraznějšími kompozicemi Touha (2004), Paleta barev (2008) a Koncert pro hoboj a 6 hráčů (2009). Od roku 2013 se Rybář nejvíce věnuje vokální hudbě. Nejen však hudbě sborové, ale i sólovým písním či vokálně instrumentálním dílům. Ze sborových kompozic je nejvýraznější dílo Bubureza (2013) a dva madrigaly Voglia mi sprona a I'vo piangendo i miei passati tempi (2016), které autor napsal pro svůj vokální sextet Coccinelle. V letech 2014-2015 složil Rybář dva písňové cykly s klavírem na staroitalskou poezii. Prvním z nich jsou dva sonety na texty Francesca Petrarky Due sonetti di Petrarca (2014) a druhý cyklus zhudebňuje dva sonety Danta Alighieriho Tutti li miei pensier a O uoi, che per la uia d'Amor passate (2015). Jan Rybář má na svém kontě i celou řadu orchestrálních skladeb. Například kompozice pro velký orchestr Sinfonia estatica e malinconica (2011) a Futurologický kongres (2014) - skladbu inspirovanou humoristickou sci-fi povídkou Stanislava Lema. Pro komorní orchestr složil Jan Rybář např. píseň na texty Jaroslava Seiferta se sopránovým sólem Kdyby se dalo srdci říci (2005), pastorelu pro soprán a malý orchestr Ej, ženo, co mě budíš (2007) či pásmo vlastních originálních koled Já jsem přišel k vám (2016) pro ženský sbor a komorní orchestr. V poslední době se Rybář nevyhýbá ani alternativnějším žánrům a společně s Martinem Klusákem vytvořil celovečerní, částečně improvizační, multimediální performance PET(m)use, ve které došlo k propojení vokální složky (6 zpěvaček) s interaktivním světelným designem a live electronic.